Věda za hladem

Věda za hladem, touhou a nadváhou 

Zdá se, že svět je v otázce hladu na paradoxní křižovatce. Na jedné straně téměř 800 milionů lidí nebo neuvěřitelných 10 % světové populace čelí silnému hladu a podvýživě. Mají hlad, ale mají málo nebo žádné jídlo. Na druhou stranu téměř 2.1 miliardy lidí trpí obezitou nebo nadváhou. To znamená, že když mají hlad, mají příliš mnoho k jídlu. Oba konce hole trpí neodolatelným hladovým stimulem v opačných rozměrech. Člověk prospívá z překrmování v důsledku nadbytku. Druhá skupina se utápí v bolestivém nedostatku.  

Zdálo by se pak, že světový problém hladu by byl vyřešen, možná pochybně, pokud bychom všichni dokázali překonat hlad po jídle. V budoucnu může být vynalezena zázračná pilulka nebo kouzelná formule, která by se jednou provždy mohla vypořádat s výzvou hladu. Zasadí to dvojitou smrtelnou ránu lukrativnímu odvětví hubnutí.  

Pak se ale nabízí otázka: Je to realistické přání, nebo je to ráj bláznů? Než dorazíme do oné utopické destinace, bude nanejvýš poučné a prospěšné nejprve hlouběji porozumět vědě a psychologii hladu.  

Slovník definuje hlad jako nutkavou potřebu jídla nebo bolestivý pocit a stav slabosti způsobený potřebou jídla. Neodolatelná touha po jídle je jedním ze společných jmenovatelů celé lidské rasy i zvířecí říše.  

Bohatí nebo chudí, král nebo sluha, silní nebo slabí, smutní nebo šťastní, velcí nebo malí, všichni máme hlad, ať se nám to líbí nebo ne. Hlad je výchozí pozice v mechanismu lidského těla a je tak normální, že se sotva kdy ptáme, proč máme hlad. Lidé téměř nezpochybňují důvod a psychologii hladu.  

Věda hledá odpovědi 

Naštěstí se věda přibližuje k úplnějšímu pochopení mechanismů za hladem.  

Instinktivní hlad po jídle, které pohání naše tělo pro základní přežití, je známý jako homeostatický hlad a je poháněn simultánními signály. Když naše hladina energie klesá, spouštějí se tělesné hormony a hladina ghrelinu, začne se zvyšovat určitý hormon hladu. To zase vytváří fyziologický pocit, který pohání zběsilé hledání potravy. Automaticky začne klesat, jakmile začne jíst a do mozku je vyslána jiná sada signálů, které zaženou návaly hladu.   

Boj o hlad je pak psychický i fyzický. Hlad a chutě jsou poháněny tělem a myslí. Všechny signály vycházejí z našeho nitra a nejsou podmíněny přítomností potravy nebo jiných přitažlivých vnějších podnětů. Náš mozek je pak kontrolní věží v řetězci hladu, ne naše břicho nebo chuťové pohárky. Hypotalamus je část mozkové tkáně, která nás stimuluje k hledání potravy. Dokáže rychle interpretovat signály proudící ze speciálních buněk lemujících tenké střevo a žaludek, když je jejich obsah nízký. 

Dalším důležitým signálem hladu je naše hladina glukózy v krvi. Inzulin a glukagon jsou hormony tvořené ve slinivce břišní a pomáhají udržovat hladinu glukózy v krvi. Silné signály nebo poplašné losy jsou zapojeny do hypotalamu v mozku, když hlad připravuje tělo o životní energii.  

Po jídle se hladina glukózy v krvi zvedne a hypotalamus zachytí signály a vyvěsí nápisy indikující plnost. I když naše těla vysílají tyto silné signály hladu, naše těla se mohou rozhodnout je ignorovat. To je místo, kde se medicína, věda a někdy i neortodoxní zdravotní programy pokoušejí vložit tyto signály a narušit komunikační tok mezi tělem a mozkem, to vše proto, aby maskovaly signály hladu nebo je případně zvětšily. 

Tento kontrolní faktor a schopnost zmást hormony hladu hraje klíčovou roli v boji proti obezitě, kterou Světová zdravotnická organizace klasifikovala jako globální zdravotní epidemii. Nedávno zveřejněný průzkum Lancet odhalil, že více než dvě miliardy lidí na světě nyní trpí nadváhou nebo obezitou. 

Celosvětová obezita se od roku 1980 více než zdvojnásobila. V roce 2014 bylo obézních více než 41 milionů dětí, přičemž nadváhou trpělo překvapivých 39 % celé světové dospělé populace. Na rozdíl od běžných předpokladů více lidí na celém světě umírá více na obezitu než na podvýživu a podváhu. Podle WHO je hlavní příčinou obezity jednoduše nadměrná konzumace kalorií a energeticky bohatých potravin způsobená životním stylem, neúměrně vyvážená proti úbytku fyzických aktivit a cvičení. 

Dr. Christopher Murray, ředitel IHME a spoluzakladatel studie Global Burden of Disease (GBD), odhalil, že „obezita je problém, který se týká lidí všech věkových kategorií a všech příjmů, kdekoli. V posledních třech desetiletích ani jedna země nedosáhla úspěchu ve snižování obezity.“ Vyzval k naléhavým krokům k řešení této krize veřejného zdraví.